Že je marketing a reklama něco ohavného, co lidem otravuje život, na to jsem si už dávno zvykl. Nesouhlasím s tím, držím se toho, k čemu marketingová komunikace opravdu slouží – je to služba zákazníkům, přináší jim cenné informace pro jejich rozhodování.
Když jsem poprvé slyšel o GDPR, orosil jsem se a vztekal. „Zase další nesmyslná byrokracie z Bruselu!“ Ale protože se marketingem živím, nezbývalo mi, než si problematiku nastudovat.
Absolvoval jsem seminář profesního PR Klubu a zúčastnil se i konference Hospodářské komory, kde vystoupila i zástupkyně Úřadu pro ochranu osobních údajů. Díky tomu jsem si udělal o nařízení jasno – kdo se chová slušně a má pořádek ve firemních šuplíčcích, nemá se čeho bát, z GDPR dělají strašáka hlavně právnické firmy a jiní vykukové, kteří se na tom chtějí napakovat.
Příkladem je citace, kterou jsem dneska našel v jednom odborném dvouměsíčníku: „U základních forem marketingových aktivit lze namísto souhlasu zvážit využití takzvaného oprávněného zájmu… Nicméně pokud je vznesena námitka, musí správce údajů vůči zákazníkovi přestat s marketingovou aktivitou. Vyžádání souhlasu se tedy může jevit jako vhodnější varianta.“
Ne, vážený právníku! K zasílání newsletterů není souhlas potřeba – pokud ovšem zákazník o něj nemá zájem, nebudu hledat kličky, jak mu ho vnutit, ale prostě přestanu posílat.
Jediný smysluplný marketing je marketing, který respektuje přání zákazníků a slušné chování – čili jedná s ostatními tak, jak bych si sám přál, aby se druzí chovali ke mně.